Příběhy ze života

31. srpna 2011 v 23:26 |  Pro-Ana & Pro-Mia *pro zájemce*
Nepodlehněte anorexii...zahráváte si pak s životem a navíc klukům se nelíbí chodící kostry...ztratíte vlastně všechno a stojí vám za to vypadat strašne a nemít nic?

Oběť ana blogů
m.i.s.h.a.
Čauky, na tenhle veb chodím už hrozně dlouho, ale ještě jsem semka nikdy nic nenapsala. Vlastně jsem si myslela, že sem vůbec nepatřím a to o čem tady všechny píšete se mě netýká. S odstupem času si ale tak jistá nejsem.
Všechno to začalo minulí rok kdy jsem si chtěla spočítat své BMI a otevřela jsem zrovna tuto webovku. Nevím proč ale zečala jsem číst vaše příběhy, potom jsem vyhledávala nejrůznější články o PPP a nakonec jsem skončila u pročítání tzv. ana blogů. Vůbec jsem netušila o co jde, ale postupem času jsem chápat začala. Prvně mě to vůbec nebralo a říkala jsem si, že ty holky nejsou normální, když se úmyslně ničí a ani ne za 14 dní jsem začala s hubnutím taky.
Začala jsem omezovat jídlo, zmenšovat porce a našim jsem namluvila, že prostě se dám na zdravý životní styl. Zkoušela jsem pár diet a kg šly dolů. Každej týden jsem měla zhruba o 1,5kg míň a já byla šťastná. Jenže byly i stavy kdy jsem to nevydržela(přejedla se) a měla strach, že přiberu. Takže jsem tyto stavy začala řešit projímadly.
Po asi 2 měsících jsem zhubla jen o 8kg a už jsem poslouchala od bejvalé nej kámošky, že jsem anorektička, děda zase měl názor, že určitě zvracím a tety říkaly, že to nemám v hlavě v pořádku. Přitom jsem nikdy neměla podváhu. To všechno se stalo o letních prázkách. Když začal školní rok rodiče mě začali nutit jíst obědy co uvařila máma,ptát se kolik vážím(nikdy jsem jim neřekla pravdu) a já zpět pár kil nabrala.
Jenže začal kolotoč přejídání a projímadel, občasné hladovění. To trvá do teď a já jsem schopná za den spotřebovat 10ml projímadla. Obědy opět nejím. Vlastně jsem před ostatníma přestala jíst. Stydím se, takže si jídlo nosím pryč kde mě nikdo neuvidí nebo jím když zrovna nejsou doma a opět se snažím něco zhubnout. Nevím co se to semnou děje. Chci být zase normální a né pořád přemýšlet nad jídlem a mou váhou.
Jestli jste si tento text přečetli až do konce tak vám moc děkuji. I když si nejsem jistá jestli můj příběh vůbec patří na tuto stránku.

Em.
Někdy si říkám, jestli mi to stálo za to. Nikdy nebudu hubená tak, jak si přeju. Dokonce i když budu mít 40 kg, budu pořád přesvědčená, že to chce ještě 5. Nikdy nebudu mít dost a nikdy s tím neskončím.
I když bych moc chtěla. Sem tam mě popadne myšlenka, že jídlo vyzvracím, vezmu si laxativa, nebudu celý den i dýl jíst, budu jenom cvičit, běhat, jezdit na rotopedu a tak dál, však to vy všichni tady znáte... Sem tam tu myšlenku uskutečním, přejím se, nasoukám do sebe ohromné množství jídla, ale pak si to vyčtu a běžím na záchod. Sem tam si řeknu, že teda druhý den se nenajím, sem tam si vezmu projímadlo a pak utíkám i ze školy, protože mám průjem skoro celý týden. Když jsem nemocná a jsem celý den doma, pořád jenom cvičím, když koukám na televizi, skáču na míči, když poslouchám mp3, jezdím na rotopedu. Když ráno vstanu, jdu se zvážit, než jdu spát, jdu se zvážit a přeměřím svoje míry. Stačí jenom půl kila navíc a už se nenávidím a nejradši bych druhý den nešla ani do školy.
Svoje tělo a jídlo řeším pořád. Už se nedokážu normálně najíst. Už nedokážu ani normálně žít. Za pár dní jedu do Francie. A i přes všechny ty úžasné fotky na internetu, kam pojedu, kde budu spát, co uvidím, já se netěším. Paradox. Netěším se jenom proto, že budu na pokoji s dalšíma dvěma lidma a nebudu mít možnost cvičit. A tak si říkám, že to vyrovnám tak, že nebudu jíst.
Kvůli svému řešení jídla jsem už ztratila spoustu kamarádů. Už si s nimi nemám co říct, všechno je to jen o jídle, nebo já jsem na něj tak zaměřená. ,,Půjdeme do pizzerky, koupíme si sýrový rohlík, nedáme si čokoládu, neskočíme tam a tam? Já mám hlad, sedneme si někde a najíme se." Copak na tohle se dá kamarádce odpovědět-promiň, ale já celý týden nejím a nechci to porušit, promiň, ale já jsem si nekoupila projímadlo a to je strašně kalorické... Nedá.
Z prváku věčně vysmátá holka, která ze všeho měla legraci, chodila na diskotéky a takové ty normální věci, které 16tileté holky dělají, jsem se uzavřela do sebe a zavřela se do kouta mého pokoje, začala kreslit návrhy šatů, číst si, učit se. A když jednou přijde smska, jestli nepůjdu ven, rozklepou se mi kolena.
Někdy si říkám, jestli takový život stojí za to. Jednou jsem dokonce vzala nůž a přiložila ho k ruce. Jen přiložila, neřízla. A řekla si, jestli jednou budu mít na to to udělat. Skončit s tím vším řešením jídla, skončit s tím řešením kamarádů, skončit se vším.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.